Pískoviště, místo sociálních kontaktů

Já tu socioložku v sobě prostě nezapřu. Pozorovat lidi, sledovat, jak se kdo chová, vyvracet mýty ve společnosti. Věda se nutně nemusí dělat jen ve studených  laboratořích nebo obrovských knihovnách. Svět se děje venku. Třeba i na dětském hřišti.

 

Co dělám na pískovišti?

Chodím tam s dětmi, které jednou za týden odpoledne vyzvedávám ze školy a školky. Nejsou moje, jsou jiné maminky, která vítá moji službu. Když jste učitelkou, dost často se vám totiž naskytne příležitost soukromého hlídání dětí v rodinách. Děti si vás oblíbí a rodiče vás potřebují.

 

Více o mých začátcích zde ⇒ Jak jsem se stala chůvou

 

Pískoviště, místo sociálních kontaktů

Tímto bych jen ráda řekla, že pískoviště či jiné dětské hřiště je přirozeným místem pro vytváření sociálních kontaktů (s maminkami, chůvami, dětmi… občas i s nějakým tátou, ale těch je tam minimum). Můžete se seznámit, zapojit do diskuze nebo jenom pozorovat dění. A tak jsem pro začátek pozorovala…

Příběh staré dámy

Seděla tam na lavičce taková křehká stařenka. Měla na starost asi desetiletého kluka, který její péči snad ani nepotřeboval. Lítal tam jak šílený, vybíhal na skluzavku, lezl po stromě. „Chudák babička”, napadlo mě.

Chvíli jsem se na ně nedívala a když jsem se později podívala, lavička už byla prázdná. Babička nikde. A najednou naproti hřišti vidím, jak si ta stařenka jezdí na klukově koloběžce sem a tam. Málem mi vypadly oči z důlku. Není chuděra a lásku k pohybu mají v rodině 🙂

 

Dáma s mobilem

Přišla tam maminka s malým dítětem a měla pořád mobil u ucha. „Taková ta upravená dámička, co má dítě jen jako doplněk a stará se o to, aby ji dítě nezašpinilo luxusní střevíce”, napadlo mě jako první.

Najednou ji slyším, jak do telefonu říká: „Musím končit, lezu na strom.” A tak tam ta lejdy vylezla jako by nic a pomáhala tomu nezbednýmu klukovi setřást ze stromu klacek a pak balon, který si tam hodil.

Zespod ji babička přemlouvala, ať to nedělá, že ten kus klacku za to nestojí. Ale když jí odpověděla: „To je v pohodě, za mlada jsem lezla po stromech pořád”, musela jsem zase jeden svůj stereotyp odhodit.

 

První pohled někdy klame

Taky ve školce se mi teď stalo, že jsem dost neodhadla jednu holčičku. První dny to byla taková malá zakřiknutá tříleťačka, co se upnula na jednu starší holčičku a na kočárek s panenkou. A po měsíci je z ní divoška, která vám při úklidu hraček pěkně umí říct svoje rázný: „NE, nebudu to dělat” 😀

 

Moudro dne: Nemusí být všechno takové, jak na první pohled vypadá.

 

Máte podobnou zkušenost? Podělte se a napište mi sem do komentářů nebo na email: jana@skolka-online.cz

 

Přečtěte si 2. díl: Taky se staráte o cizí děti?