Taky se staráte o cizí děti?

Opět po týdnu na místě činu. Tedy na dětském hřišti, kde vládnou bábovky, písek, skluzavka a houpačky. A samozřejmě děti. To je jejich teritorium a tady platí jejich pravidla.

Mám diagnózu: Jsem učitelka

Sice (doufám) doma nikoho nekontroluju, jestli si umyl ruce, za to mám jiný „problém.” Venku se starám o cizí děti. O tom, že je v autobusech a tramvajích běžně počítám, pomlčím. I o tom, že když někdo z těch cizích dítek volá: „páááníííí učitelkooooo”, otočím se a ptám se: „Co bys potřeboval?” 😀

Děsím se dne, kdy vystoupím na jiné zastávce s nimi, protože budu mít pocit, že je to moje třída…

Jedli jsme ho všichni

Slyším takový to nepříjemný skřípání zubů. Otočím se a vidím malou holčičku, jak si pochutnává na písku. Maminka to nevidí (neslyší). Věnuje se staršímu dítěti.

„Paní, to je vaše dítě? Já jen, že jí zrovna písek.”

Maminka mi poděkuje za moji všímavost s tím, že si toho vůbec nevšimla. Já ano. Sice hlídám „svoje” dvě děti, ale mám kapacitu na 10x tolik 😀

Jsem ráda, že jsem mohla pomoct. Snad té malé slečně nebude špatně. Už jsme skoro na odchodu z pískoviště, když zaslechnu onu maminku, jak promlouvá k dceři: „Tak Laurinko a máš po radosti, paní tě viděla a napráskala to na tebe…”

Mmmmm… 😀 Co si mám o tom myslet? Co myslíte vy?

Přečtěte si 3. díl: Dětské hřiště, vaše nové fitness