Jak jsem se stala chůvou

Už je to víc než deset let, co se mi ozvala jedna známá. Potřebovala tehdy pohlídat svého ani ne ročního chlapečka. Řeknu vám to na rovinu. Neměla jsem do té doby s malými dětmi žádné zkušenosti, ale přesto jsem kývla. Ještě mě upozornila, že bude asi hodně plakat, protože nikdy předtím nebyl bez maminky. Měla jsem tedy vyhlídku asi čtyř hodin strávených s plačícím miminem.

Moje první hlídání

Bylo mi něco málo přes dvacet. Měla jsem za sebou první práci v Praze a dvoje nevydařené přijímačky na vysokou. Moc jsem ještě nevěděla, jakým směrem se vydat. Tak jsem zkusila i to hlídání. A představte si, že toho maličkýho chlapečka se mi podařilo zabavit tak, že vůbec neplakal.

Když se jeho maminka vrátila, byla tak nadšená, že mi za odměnu dala asi čtyři sta korun. Nechtěla jsem je přijmout. Vždyť to bylo skvělé, bavilo mě to a taky jsem jí chtěla pomoct. Ale ona trvala na tom, abych si peníze vzala. To byla moje první zkušenost, kdy jsem dostala peníze za něco, co jsem nepovažovala za práci.

Co mi tato zkušenost dala?

1. Práce vás může bavit

Je to tak. Možná pořád žijete s představou, že práce je dřina, která vás bavit nemusí, hlavně, že vás uživí. Věřím, že tomu tak bylo v dlouhé historii, ne však dnes. Dnes si můžeme dovolit, aby nás živilo právě to, co nás baví.

2. Za pomoc se platí

S tímto bodem jsem měla docela problém. Proč by mi měl někdo platit za to, že mu pomůžu? Vždyť to přece dělám ráda. Ale přemýšleli jste někdy nad tím, že by vám v práci nedali plat? Že byste do zaměstnání chodili zadarmo? Možná si řeknete, že to je něco jiného. To je přece vaše práce, za kterou máte nárok na mzdu. Nepomáháte, pracujete a to je rozdíl. Nebo ne?

Došlo mi, že vlastně v každé práci někomu pomáháte. Ať děláte cokoliv, vaše práce vždycky někomu pomůže. Někdy makáte na šéfovo drahé auto, udržujete něčí byznys, jindy pečujete o lidi v nemocnici nebo učíte děti ve škole.

3. Moje silné stránky

Znáte ten pocit, kdy vám jde něco samo? Ani nevíte, kde se to ve vás bere, ale prostě vám to jde. Nemusíte se tolik namáhat, většinou vás to i baví. Ostatní vás za to obdivují, ale vám to připadá normální. I s tímto jsem se musela popasovat. Věty typu „To by přece zvládli všichni” mě napadaly dost často. Při hlídání dětí v rodině, při práci ve školce i při tvorbě mých webů. Ne, nezvládli by to všichni 🙂 Jsou to moje silné stránky.

Jak to mám dnes?

Od té doby jsem hlídala asi v pěti rodinách a další jsem z časových důvodů musela odmítat. S některým dětmi jsem dlouhodobě v kontaktu. Jsou to takové moje „srdcovky.” Dneska už jsou ve škole a mají malé sourozence.

Zrovna nedávno se mi ozvala jedna maminka, které jsem hlídala její dvouletou holčičku. Z té už je teď prvňačka a má tříletého brášku. Setkání po letech proběhlo s úsměvem a já mám tu čest, „bavit se” s nimi jednou týdně. Za plat. Dělá mi to takovou radost, že jsem se rozhodla konečně téma hlídání dětí doma sdílet i zde na blogu 🙂

Pokud jsou tu mezi vámi další nadšené chůvy nebo teprve uvažujete o tom, stát se slečnou/paní na hlídání, tak zbystřete. Brzy tu přibudou nové články na toto téma a rýsuje se užitečný ebook 😉

Chcete, aby vám nic neuniklo? Stačí zadat váš email k Novinkám ze školky (vpravo nahoře) a budete o všem vědět jako první. No vlastně o všem ne. Drby z Hollywoodu nemám 🙂 Ale co se týká dětí, školek a hlídání v rodinách, o tom něco vím 😉

Přečtěte si 1. díl: Pískoviště, místo sociálních kontaktů