Proč tam jen tak stojíte?

Stalo se mi to nedávno. Šla jsem okolo jedné mateřské školky v dopoledních hodinách. Děti si hrály na zahradě a paní učitelky stály a povídaly si. A mě jen napadlo: „Ono to zvenku vypadá přesně tak, jak to někteří popisují.”

Kdybych byla „obyčejný“ kolemjdoucí, pomyslím si:

• to je ale pohodička 🙂
• v práci si povykládají, jsou venku a děti si samy pohrají
• asi bych si i řekla: „Proč jim nevymyslí nějakou hru?”

Jenže jako učitelka ze školky to znám i z druhé strany. Stála jsem za plotem školní zahrady, kolem mě běhaly děti a já si povídala s kolegyní! Ano, je to venku. Skoro mi to teď připadá jako přiznání, které musím uvést na pravou míru.

Proto vznikl tento článek. Pro všechny náhodné kolemjdoucí, kteří chtějí nahlédnout pod pokličku (za dveře školky).

Proč tam jen tak stojíme?

Tak se na to pojďme podívat ještě jednou. Jdete kolem školkové zahrady a vidíte samostatně hrající si děti. Poletují, pobíhají, staví si hrady z písku a pracují na svých imaginárních úkolech. S klackem v ruce loví dinosaury, hledají v trávě důkazy o jejich existenci a podnikají dobrodružné výpravy.

Vidíte taky paní učitelky, které stojí v hloučku na jednom místě. Povídají si a když procházíte okolo, jedním okem po vás mrknou. Je to jen pár vteřin a vám se ten obraz vryje do paměti. Jeden okamžik z celého dne. A váš závěr je jasný: práce ve školce je pohoda, učitelky nic nedělají.

…a teď ta realita

Je sedm hodin ráno (v některých školkách šest) a paní učitelka vítá první děti. A zatímco se pomalu osmělují ke vstupu do třídy, ve dveřích jim ještě rodiče předávají informace („dohlédněte prosím, ať si na ven obleče i punčocháče”, „dnes mu nedávejte mléko, je trochu nachlazený”, „jestli to stihnu, vyzvednu ji po obědě, tak ji prosím nedávejte spát”…).

A pak to přijde. Paní učitelka nachystá program pro děti. Zrovna mají týdenní téma „Dinosauři.“ Svolá všechny děti do kroužku a ty se usazují. Vrtí se, povídají si a paní učitelka začne vyprávět příběh… děti poslouchají s otevřenou pusou, prohlíží si obrázky dinosaurů, opakují jejich jména, ptají se jedno přes druhé „papali stromy? kde bydlí? proč už nežijí? co znamená, že vyhynuli?”. A paní učitelka odpovídá, reaguje, nabízí další aktivity, naučí se společně dinosauří básničku, namalují obrázek dinosaura, zahrají si hru…

Po svačině přichází její kolegyně. Ve všeobecném ruchu a výskání dětí se v malé šatně úspěšně nachystají na ven. Hurá, přebytečná energie dětí může proudit. Děti vybíhají na zahradu, křičí jeden přes druhého a začnou spontánně vymýšlet vlastní hry.

Paní učitelky stojí na té zahradě s nimi a… teď si konečně můžou říct, jak to probíhalo ráno, co je potřeba vyřídit odpoledne rodičům, jakou aktivitu nachystat na další den a jak to vlastně dopadlo při včerejší odpolední směně s tím malým Adámkem, který ráno plakal. Přišli rodiče dřív?

„Potřebuju čůrat!”

Volá jedno dítě. Paní učitelka běží k němu a rychle ho doprovodí na toalety. Mezitím zjistí, že jiné dítě si při hře „zapomnělo“ říct, tak se jde s ním převléknout. V jednom rohu pískoviště probíhá boj o lopatky a za sebou slyší vřískot holčičky „proč si se mnou nechceš hrát?!”

Konverzace s kolegyní je u konce. Je potřeba řešit, zasáhnout, vysvětlit, ukázat, nabídnout, vytvořit, znovu vysvětlit…

Až zase půjdete kolem školkové zahrady…

… vzpomeňte si prosím na tento článek. Nic není černobílé. A to, že si paní učitelky sdělí pár informací venku na zahradě ještě neznamená, že nepracují. Ve skutečnosti děti neustále sledují, uši i oči mají otevřené a jsou připravené okamžitě reagovat.

Samozřejmě existují výjimky. Bohužel i ve školkách občas pracují lidé, kteří by tam být neměli :/

A je tu ještě jedna věc. I děti si potřebují tvořit vlastní hry, používat vlastní fantazii a kreativitu. Ony těch řízených aktivit mají během dne docela dost… Co myslíte?

S láskou Jana ze školky

Zůstaňme v kontaktu! Přidejte se k nám na facebook ⇒ Školka online