[Rozhovor] Jitka Šrůtková: Práce učitelky je emočně náročná

Chcete změnit práci? Odejít z místa, které vás víc vyšťavuje než naplňuje? Tak jo, udělejte to. Je-li váš sen pracovat s dětmi, jděte do toho. Doplňte si vzdělání, získejte praxi a můžete jít učit třeba do školky. Přesně tak jsem to měla já, když jsem odešla z kanceláře.

 

A podobně to má i Jitka, která loni změnila své povolání a ze sociální pracovnice se stala učitelkou ve školce. Možná máte ale pocit, že vy to nedokážete. Že na to nemáte dost síly nebo odvahy. Víte, ale Jíťa má takový „bonus“. Jmenuje se diabetes I. stupně. Musí si píchat inzulín. A přesto se rozhodla, že jí její nemoc nebude stát v cestě k vysněnému povolání.

 

Seznamte se

• Jitka je nadšenou pisatelkou vlastního blogu Sweet diabetic day
• ukazuje, jak se dá plnohodnotně žít i s cukrovkou
• změnila práci a nyní je spokojenou paní učitelkou ze školky

 

Nejlepší na téhle práci je asi ta různorodost. Jsem člověk, kterého ubíjí stereotyp a s dětma je každý den úplně jiný. A pak se mi moc líbí, jak se děti umí radovat z úplných maličkostí, třeba, že vykvetla kytka, nebo že si můžou nasbírat kaštany. Dívají se na svět jinak než my dospělí. A to bych se od nich chtěla znovu naučit, protože si myslím, že tohle jsme uměli taky, jen jsme na to nějak zapomněli :).

 

1. Jity, co tě vedlo k tomu změnit práci a jít do školství, odkud spíš lidé odchází?

„Práce v MŠ mě lákala už v době, kdy jsem se hlásila na vysokou školu. Bohužel mě na obor předškolní pedagogiky nepřijali a já studovala speciální pedagogiku. Během studií jsem začala pracovat v sociálních službách, kde jsem nakonec působila šest let. Minulý rok jsem ale začala cítit velkou potřebu změny povolání. Cítila jsem, že je čas ze sociálních služeb odejít. Když jsem přemýšlela nad tím, co bych ráda zkusila a jaký obor mě láká, vzpomněla jsem si na touhu pracovat v MŠ. Odepsala jsem na inzerát práce Pružné školky a za tři měsíce tam nastoupila.”

 

2. Měla jsi před tím nějaké zkušenosti s prací s dětmi?

„Jak se to vezme. V rámci rodiny jsem se od puberty pomáhala starat o své mladší sourozence a taky sestřenice. Před nástupem do školky jsem necelé dva roky pracovala v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež, kam docházely děti ze sociálně slabých rodin. Věkové rozpětí bylo 10-25 let.”

 

3. Můžeš uplatnit nějaké zkušenosti z předchozí práce sociální pracovnice teď ve školce?

„Myslím, že sociální práce mě hodně „vycvičila“ v jednání s lidma. Tohle je ve školce potřeba. Člověk se denně setkává s rodiči a musí s nimi řešit různé situace, mnohdy i méně příjemné. Empatie, takt a kus asertivity je potřeba stejně, jako v práci sociální pracovnice.”

 

4. Naplnily se tvoje představy o tom, jaké to je učit ve školce?

„To je hodně zajímavá otázka. Popravdě nad ní přemýšlím pěkně dlouho. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem žádné konkrétní představy neměla. Před nástupem jsem absolvovala krátký kurz montessori pedagogiky, jejíž myšlenka se mi hodně zalíbila. Po absolvování kurzu jsem se hodně těšila, až zjistím, jaké to je mimo teorii. Co mě možná trošku překvapilo, bylo, jak je práce učitelky někdy náročná “emočně”. Člověk se v jednu chvíli setká u dětí s celou škálou emocí a uspokojit každé dítko je někdy nadlidský výkon, kdy pak večer zjišťuju, že jsem vycucaná, jak bonbon :)”

 

5. Jaké vlastnosti by podle tebe měla mít učitelka ve školce?

„Uf, no to je hrozně těžká otázka :). Nevím jestli jsem povolaná na tohle odpovídat, jakožto benjamín v tomhle oboru :). Myslím, že je důležité mít trpělivost, být empatický, aby se člověk naladil na dané dítko a zjistil, co na něj funguje a pak asi i velké srdce :)”

 

6. Píšeš svůj blog o životě s cukrovkou, protože se tě přímo týká. Jak zvládáš tu divočinu s dětmi, limituje tě v něčem tvoje nemoc?

„Vždycky jsem se snažila a snažím se i teď, aby mě cukrovka v ničem radikálně nelimitovala. Samozřejmě jsou chvíle, kdy musím aktivity trošku přizpůsobit, ale nikdy to není limitující. Co se práce ve školce týče, i po třičtvrtě roce jsou situace, kdy hledám cestu, jak nejlíp fungovat. Nejnáročnější je pro mě asi stále jídlo. Vzhledem k programu a faktu, že jsme ve školce dvě (tedy já a kolegyně) není na jídlo úplně prostor. Jedná se hlavně o svačiny, na které mnohdy nezbude čas, protože program a děti jsou hlavní. Už jsem si ale ve školkovém režimu našla určitý systém a cukrovku se mi daří zvládat mnohem líp než na začátku, kdy byl potřeba nějaký čas na adaptaci těla na nový režim.”

 

7. Mluvili jste spolu s dětmi o tom, co je to za nemoc a proč musíš brát léky?

„Mám diabetes I. typu a k léčbě využívám inzulínovou pumpu. Větším dětem jsem ukazovala glukometr na měření cukru v krvi, případně zodpovídám dotazy průběžně. Tím, že máme hodně dvouletých dětí, tak ten zájem tam ještě není úplně takový, jako u dětí 3-4 letých. Nemám problém o tom mluvit a dětem to vždycky ráda vysvětlím, pokud cítím zvědavost :)”

 

8. Tvůj pohled na cukrovku je nezvykle pozitivní (článek zde). Co je podle tebe nejdůležitější, pokud se člověk dozví tuto diagnózu?

„Nepanikařit. Zhluboka se nadechnout a mít na paměti, že nic není tak horké, jak se na začátku zdá. Člověk, kterému je diagnostikován diabetes, je zavalen informacemi, co je potřeba dělat a naučit se. Snadno pak člověk podlehne dojmu, že s dosavadním životem je konec.

Je dobré vyhledat člověka, který má s onemocněním zkušenost a může ze začátku pomoci zorientovat se v životě s cukrovkou. Určitě je důležité mít i dobrého diabetologa, se kterým může člověk bez obav řešit jakékoliv situace. Cukrovkou život nekončí, člověk může dál dělat aktivity, na které byl doposud zvyklý. Může cestovat, sportovat, ochutnávat nová jídla, cokoliv. Jen je potřeba myslet na tu naši sladkou kámošku a někdy jí aktivity malinko přizpůsobit.”

 

9. Co ti dělá v životě radost?

„Výběrová káva, psaní blogu a obecně článků, tvoření, čas s přáteli a rodinou a taky výletování.“

 

10. Dá se říct, že psaní blogu je tvým relaxem?

„Psaní je moje vášeň už od dětství. Kam mi paměť sahá pořád jsem psala. Deníky, povídky, slohové práce… Blog a vše kolem něj je můj koníček a je to určitě jeden ze způsobů odpočinku.”

 

 

Na závěr: Děkuji moc Jítě za inspirativní rozhovor, za to, že se s námi všemi dělí o svůj příběh a taky za to, že je důkazem pro všechny, že když něco chcete, můžete 😉 Rozhodnutí je jen na nás. Přeji vám všem, aby byla vaše rozhodnutí stejně odvážná jako Jitčina. Více o Jitce si můžete přečíst tady »