Taky tupě zíráte do zdi?

Přišla jsem ze školky a sedla si v naší pronajaté garsonce na lavici. Nechala jsem si na sobě bundu. Nemluvila jsem, jen jsem tupě zírala do zdi. V tomto stavu mě našel přítel a zděšeně se mě ptal, co se stalo…

 

Právě jsem vám popsala svoje začátky ve státní školce 🙂 Dostala jsem tehdy třídu předškoláků. Kdo je někdy měl nebo je má teď, mě asi chápe… Funguje to asi takto. Máte kolem sebe přibližně dvaceti dětí a VŠECHNY (opravdu všechny) vám chtějí VŠECHNO povyprávět.

 

 

1. den si možná říkáte: „No dobře, jsem pro ně nová, chtějí se se mnou seznámit.”

2. den vás napadne: „Jasně, chápu. Nestihly mi to říct za jeden den.”

 

Asi po dvou týdnech vám začne pomalu docházet, že toto je vlastně NORMÁLNÍ STAV 😀

 

Že děti jsou neutuchající studnicí nápadů, myšlenek, zážitků a prožitků a že to všechno s vámi chtějí sdílet. A všichni. A taky zároveň.

Takže se pak časem naučíte vnímat dvacet hlásků doléhajících k vaší hlavě a dokonce už pak umíte na všechny vhodně reagovat:

 

„Opravdu tvůj táta tak dlouho kadí?”

„Tvoje babička nosí v kapse pistol, aha to je zajímavé.”

„Táta spí v obýváku, protože to tak chce máma, hmmmm…”

„Ne opravdu? Anna a Elsa jsou sestry?”

„Vážně si myslíte, že vypadám jako Locika?”

 

Než ale dojdete na tuto úroveň, pravděpodobně budete mít po návratu ze školky období „tupého zírání do zdi.” Bohužel musím říct, že se tento čas cyklicky opakuje a i já občas mívám dny, kdy prostě jenom zírám. 🙂

 

Milé ženy, chci vám říct, že vás chápu, pokud se vracíte ze školky ve stavu dočasné nepoužitelnosti. Nejste v tom samy.

 

Co se s tím dá dělat? V podstatě nic než jen předem upozornit rodinu.

Proto prosím dejte přečíst tento článek vašim partnerům a dalším rodinným příslušníkům, aby měli pro vaše „zírání” větší pochopení. A že jim vzkazuji, že je to v pořádku, děje se to i jiným učitelkám… 😉

 

Taky budu ráda za sdílení, protože je to pro naše dobro 😉